Chodba

Něco se změnilo. Vyšla jsem na chodbu. Dřív byla pouze dlouhá a černá, bez světel. Nyní tam stojím a vidím na konci jakési světlo. Nejspíš nainstalovali žárovku, jenže proč? A vzniká otázka, zda je to dobré znamení či nikoli. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Udělám první krok směrem ke světlu. A další. Opatrně pokládám jednu nohu za druhou. Čím blíž jsem, tím více slyším bzukot. Bude to opravdu žárovka. Je tu těch žárovek víc? Netuším. Už jsem skoro u ní. Najednou za sebou zaslechnu kroky. Otočím se, ale nic nevidím. Jen slyším přibližující se kroky. Klapot bot, jako kdyby to byly Oxfrodky. Těžké kroky se čím dál tím blíží a jejich zvuk se odráží od stěn. Prudce mi začíná bít srdce a polevá mě studený pot. Nevýslovný strach mě zachvátí ve chvíli, kdy kroky utichnout kousek přede mnou. Nikdo tam ale není. Čí tedy byly ty kroky? Ještě chvíli zírám do prázdného prostoru přede mnou a potom se otočím zpět ke světlu. V tom ucítím prudkou bolest na zádech. Jako kdyby mi tam přiložil někdo nahřátou cejchovnici na dobytek. Vytrysknou mi slzy z očí a slyším jakýsi křik. Jsem to já, kdo křičí. Cítím jak mi vzadu na zádech vzniká puchýř. Trhnu hlavou dozadu, abych viděla, kdo mi co provádí, ale opět tam není nikdo. Začínám panikařit, a proto se rozeběhnu k stále svítící žárovce. Náhle jsou kroky zpět. Drží se těsně za mnou. Už jsem tu. Žárovka mi svítí nad hlavou. Rozhlížím se po východu. Nikde žádný nevidím. Jsem v pasti. Kroky jsou už u mne a v tom se na mě vrhne jakýsi stín. Schoulím se do klubíčka na zem a vyčkávám, co se bude dít. Cítím čísi ruku na mém rameni. Pevně zavřu oči. Zuby mám zaťaté. Kdosi se mnou třese. Nehýbu se, nechci to vidět, a tak se ani nehnu. Vtom to přestane. Chvíli čekám, zda to nezačne znovu. Slyším ale vzdalující se kroky. Pomalu otevírám oči a vstávám. Oslní mě světlo. Pohlédnu vzhůru a vidím, že vedle žárovky jsou padací dveře. Zatáhnu za šňůru, která visí z těch dveří. Dveře se otevírají a vyjíždí ke mne žebřík. Chvíli váhám. Co je asi nahoře? Co mne tam čeká? Vidím jen černý otvor, který vede kamsi nahoru. Nicméně mne zvědavost přemůže a stoupám tedy po žebříku čím dál výš. Cítím pakćh zatuchliny. Mírně se mi zhoupne z toho žaludek. Pokračuji přesto dál, třeba tam na mě čeká svoboda. Strčím hlavu do otvoru, ale nic neuvidím. Všude je tma. Už chci slézat dolů, když vtom mě někdo zespodu strčí dovnitř. Padnu na kolena. Co se to tu sakra děje? Nemám ani chvíli na přemýšlení a slyším vrzání žebříku. Otočím se s hrůzou, že mě zase kdosi pronásleduje, ale spatřím, jak se žebřík vysouvá nahoru a dvířka se zavírají. Rychle se přesouvám k nim, abych zabránila zavření, jinak budu ve tmě. Jsem ale pomalejší. Dvířka se zaklapnou a já se ocitám ve tmě. Šmátrám rukama okolo, ale nic nenahmatám, jen prázdnotu kolem mne. Najednou se rozsvítí. Respektive je to stejné jako to bylo dole. Ocitám se opět v dlouhé chodbě a na konci svítí žárovka.